Nemovitosti-vykup.cz

Co dělat, abychom se nevydali řeckou cestou.

V tomto článku si přineseme především teze V. Komárka, který je v oblasti národního hospodářství naším věrným druhem, neboť ten své texty píše velmi srozumitelným způsobem a hledá důvody zaostalosti naší ekonomiky i ve vzdělanosti naší společnosti.

Co dělat, abychom se nevydali řeckou cestou.

V tomto článku si přineseme především zajímavé teze pana prof. Komárka, který je v oblasti národního hospodářství naším věrným druhem, neboť ten své ekonomické texty píše velmi srozumitelným způsobem a hledá důvody zaostalosti naší ekonomiky i ve vzdělanosti naší společnosti.

autor. JURIS REAL

Že je naše ekonomika v nesnázích, o tom dnes není pochyb. A nic nepomůže, když v rámci volebních hesel to jedna politická strana svaluje na druhou. Ani jejich improvizované návrhy, jakými škrty vyrovnat státní rozpočet či zajistit statisíce nových pracovních míst, situaci neřeší. Působí zde mocnější síly, objektivní ekonomické zákonitosti totiž pořád existují. Na malou otevřenou ekonomiku citelně zapůsobila světová hospodářská krize. Přitom nelze jen předpokládat, že současné americké oživení se automaticky přes Německo přenese k nám. Problém je v tom, že krize obnažila i zostřila některé vážné rozpory české ekonomiky. Ta byla v podstatné míře obnovena mocným přílivem zahraničního kapitálu. V roce 2005 přímé zahraniční investice přesáhly 10 miliard dolarů a ještě v posledním předkrizovém roce 2008 jen německé investice k nám byly více než trojnásobně vyšší než do dynamické a stokrát větší Číny Podobně pak investice rakouské a nizozemské. Není divu, že v tomto vývojovém trendu se náš rychle rostoucí vývoz zaklínil z celé jedné třetiny v Německu a z 85 procent v Evropské unii. Také je logické, že výroba firem pod kontrolou zahraničního kapitálu získala v našem průmyslu naprostou většinu, o bankovním trhu ani nemluvě. Potíž je v tom, že po přílivu přichází odliv. Vlastní zahraniční investice z kulminačního bodu 299 miliard korun v roce 2005 klesají na 182 miliard v roce 2008. Kumulativně však masa zahraničního kapitálu pronikavě narostla a na tomto základě rychle rostou dividendy odplývající do zahraničí - z pouhých 11 miliard korun v roce 2005 až na 170 miliard v roce 2008. K tomu přistupuje odliv mezd zahraničních dělníků v roce 2008 vyčíslený na cca 40 miliard korun. Navíc působí pokles celkové výnosnosti investovaného kapitálu, což vyjadřuje dynamika čistého národního důchodu (tedy HDP po odečtení spotřeby fixního kapitálu). Podívejme se, jak jsme na tom v porovnání se sousedním Německem: úroveň HDP na obyvatele v roce 2008 dosahovala 70 procent, kdežto v čistém národním důchodu je to pouze 60 procent. V tomto poklesu kapitálové efektivnosti, jakož i narůstajícímu odlivu mezd zřejmě mají svůj vliv asijské investice orientované na nízkou kvalifikaci. Ale to už je dílčí problém, hlavní a základní otázkou je, zda maximálně pozitivní příliv zahraničního kapitálu se po krizi obnoví, nebo zda je mu konec. Náklady práce totiž u nás dosáhly asi 1 300 eur měsíčně oproti 250 až 400 eur u nových členů EU a dumpingový tlak cca 150 eur v čínském průmyslu sílí. Zahraniční kapitál tedy stále více láká přesun na Východ. Pochopitelně, že náš nejsilnější investor - Německo - musí tuto situaci zvažovat, zvláště když tento mohutný světový vývozce zboží je zatlačen na druhé místo Čínou. Jsme my sami schopni tyto nové křižovatky ovlivnit, nebo budeme pasivně čekat, co bude dál? Bez zásadní změny současných postojů státu to bude jen těžko možné. Schéma pasivního státu a aktivního trhu “samořešitele” poněkud kulhá, protože především nejde o trh domácí, ale mezinárodní - a to jak trh zboží, tak kapitálový, finanční a tak dále. Globálními hráči se vedle velkých firem a bank nutně stávají obzvláště velké a silné státy. Nejde mi však o teorii, ale o praxi. Že to bez zásadní změny současného, korupcí značně rozloženého a koncepčně impotentního státu nepůjde, si uveďme alespoň na jednom jediném příkladě, kterým je Finsko. Uvádí se, že Finové mají 36 procent vysokoškolsky vzdělané populace oproti našim nějakým 14 procentům a více než dvojnásobné výdaje na výzkum (cca 3, 45 ku 1, 55 procenta z HDP v roce 2006), a tudíž “jedou”. Ale ve skutečnosti to tak jednoduché není. My jsme světově na prvním místě, pokud jde o stupeň vyššího středoškolského vzdělání, přesto převodem těch asi 14 procent populace se vzděláním vysokoškolským jsme vedeni jako národ nevzdělanců. Přitom třeba za námi jasně zaostávají pobaltské republiky (Estonsko, Litva, Lotyšsko) vykazující vysokoškolskou vzdělanost téměř na úrovni Finska (srov. Komárek, V. Kudy vede cesta z bludného kruhu, publikováno na straně 12 v Mladé frontě DNES dne 6. května 2010.).

Na tomto místě a v této souvislosti si dovolujeme učinit jizlivou poznámku, poněvadž občané (rozuměj sousedi), kteří dělí lidi podle jednoduchého klíče na ty vzdělané a nevzdělané (rozuměj méně vzdělané), tak ve své podstatě naplňují zastaralou, ilogickou, bezmyšlenkovitou a nebezpečnou vědeckou doktrínu marxismu-leninismu, kdy se společnost dělila na dělnictvo, rolnictvo a pracující inteligenci, neboť si myslíme si, že lékaři nebo právníci nezkoumají lidi podle jejich vzdělání, ale u občanů zkoumají např. fraktury či smlouvy o nabytí vlastnického práva, tj. tedy zdravotní či právní problémy pacientů či mandantů (rozuměj klientů). Nicméně pokračujme raději dále v úvaze, která se týká revitalizace našich veřejných financí a nejen našeho státního rozpočtu, ale i komplexní ekonomiky. V tomto ohledu si položme otázku, co udělat politologicky např. s daněmi, resp. jaké konkrétní kroky podniknout ve finančně-právní problematice?

Přitom je v oblasti daní mezi pravicí a levicí nejhlubší propast, ale ani v tomto případě není nemožné najít shodu například při postupném růstu spotřebních daní (a možná i nižší sazby DPH). Jádrem sporu je ovšem logicky otázka daní přímých (pro fyzické osoby, živnostníky a podniky). Nejde jen o problém zvyšování daní “bohatým”, ale také o to, jak velmi mají být zvýhodněné osoby samostatně výdělečně činné - snaha některých stran o korekci těchto výhod se jeví být odůvodněná. A pak je tady také snaha TOP 09, která chce zjednodušit daně a odstranit výjimky (i když její představitel v této snaze v minulosti příliš neuspěl). Existuje však i řada jiných daňových nápadů, jako například důraz zelených na cílené využití daňových nástrojů pro zlepšování zdraví společnosti (například zdanění nezdravých potravin). Do stejné skupiny patří i dlouholetá snaha lidovců více zdanit a regulovat hazard. Jejich agendu koneckonců převzaly prakticky všechny strany, takže teoreticky by tyto žádoucí změny měly být jen otázkou času (In Niedermayer, L. Všechny dobré nápady. Programy politických stran překvapivě obsahují nemálo rozumných návrhů. citováno na straně 40 v časopise Respekt č. 17, ročník XXI.).

Co rovina sociologická či demografická v návaznosti na stav naší ekonomiky?

Slabinou našeho podnikatelského systému je fakt, že nám chybějí zkušenosti. Lidé s podnikáním vlastně stále ještě začínají, musejí si vytvářet jméno i tradici. Našim podnikatelům chybí výchova v podnikatelské rodině. Takové to: Prodávám rohlíky, a až je prodám, budu moci nakoupit další zboží. A když si vezmu úvěr, vezmu si jen takový, abych ho dokázal splatit. Všichni lidé začínají znova. Na západě podnikatelské tradice jsou, u nás byly zrušeny. Nejde o to, že by lidé nechtěli uvažovat určitým způsobem, ale prostě oni to neumějí - uznávaná socioložka Jiřina Šiklová v odpovědích na otázky: Jaký je rozdíl mezi podnikatelem z tradičně kapitalistické země a českým podnikatelem? Jak se projevuje, že byla česká podnikatelská tradice přerušena?

Slovo očekávání se obvykle pojí k něčemu pozitivnímu. Co je tedy na krizi pozitivního? Každá krize je možností změny. Jestliže se do ní někdo dostane, je přinucen začít přemýšlet o souvislostech jinak, než to dělal do té doby - a to může být pozitivní. Dostane-li se do krize třeba manželství, chování těch dvou lidí se obvykle změní, a to přinese zásadní obrat do jejich vztahu. Takže krizi je třeba chápat jako předěl a jako něco, co může působit i kladně - J. Šiklová v odpovědi na otázku Petry Sýkorové: Co od hospodářské krize očekává sociolog? - Sýkorová, P. Růst růstu je pitomost. publikováno na stranách 26 až 31 v podnikatelském týdeníku Profit č. 17, ročník 21.).

Např. nejúspěšnější český finančník Petr Kellner vidí v krizi i příležitost pro dobré investice. Máme připravenou miliardu eur, možná více…A začneme peníze investovat do podniků. Ono je to asi zdravé. Čas od času, když se světu něco stane a lidé procitnou, pak nejedou jen na vlně úspěchu a musí začít víc přemýšlet. Možná i víc a jinak pracovat - Štický, J. Kellner: Zchudl jsem. Kdo ne? citováno na straně 1 dne 12. ledna 2010 v Mladé frontě DNES.).

Fórum

Vaše jméno:
Váš E-mail:
Text:
	Opište ověřovací kód z obrázku!
	Odesláním tohoto příspěvku poskytujete souhlas se zpracováním osobních údajů podle GDPR.